Skok do nového


Kráčím po okraji vysoké skály. Za mnou se vine vyšlapaná cestička posetá drobnými kamínky. S nadhledem se po ní občas ohlédnu, ale jdu stále dál. Obklopuje mne krajina, která se neustále proměňuje. Někdy je barevná, jindy melancholická. Tu jedinou kopretinu ale vidím vždy. Říkám jí Hoffnung.

Vzduchem plyne melodie. Melodie tepajícího srdce doplněná o symfonii každého dne. Neutichá. Nikdy neutichá. Kdyby utichla, vše by zčernalo a rozplynulo se.

Náhle něco zahlédnu v dáli. Zrychluji krok a ostřím zrak. Další skála. Přibližuje se. Ne mými kroky, to ona sami mi jde naproti. Od té současné, na které pevně stojím, se ale liší. Není barevná, nezní na ní melodie. Vlastně ji neobklopuje vůbec nic. Přiblíží se tak moc, až narazí do té mé a já bych na ni mohla jediným pohybem přeskočit.

Zachvěji se. Ten skok mě láká. Absence krajiny mě ale děsí. O krok ustupuji a do paty se mi přes tenkou gumovou podrážku tenisky zarývá jeden z kamínků. Syknu bolestí.

Znovu ostřím do dáli ve snaze na té nové skále najít nějaký styčný bod. A pak to zahlédnu. Několik metrů přede mnou. Je malá, zranitelná. Kopretina. Chci se za ní rozběhnout a obdivovat ji zblízka. Chci se lehce dotknout jejích panensky bílých okvětních lístků.

A proto uskutečním ten jediný pohyb. Skáču. Vítr mi pohladí teplá líce, hlava se mi mírně zatočí. Kolena se mi chvějí, ale já bezpečně dopadám na druhou skálu. Ohlížím se jen přes rameno. Směřuji k té kopretině a už vím, jak ji pojmenuji – Hope.

A v té chvíli se rozeznívá mně dobře známá melodie a krajina se postupně dotváří a vybarvuje.

A já kráčím dál.


Hoffnung. Hope. Håp. Espoir. Esperanza. Nádeje. Naděje.

Na jazyku nezáleží, když věříš a jdeš si za svými sny. Tak se neboj a jdi! Rok 2019 na tebe čeká s otevřenou náručí.

N.

Komentáře

Okomentovat